Ageta’s blog

Ve středu jsem s Jasmin, její maminkou a GPS navigací vyrazila do Berlína. Po šestiapůlhodinové cestě po nudných dálnicích jsme dorazili naprosto bez stresu (díky „in two hundred metres turn right“) do Hellersdorfu na předměstí Belína. Do čínské restaurace Jasmina bratrance.

Nebudu popisovat přesně den po dni v Berlíně, asi by to byla nuda, protože jsem se několikrát vyskytla na Alexandrplatzu a asi 5x jela autobusem kolem Bundestagu. Nicméně německá metropole je jedinečná. Uvědomila jsem si to zvlášť po návštěvě výstavy fotek amerického novináře Henryho Riese. Fotografoval Berlín po válce a během blokády 48/49. Oproti Paříži (nebo i Norimberku) je Berlín historicky docela nuda. Ale když si uvědomíte, čím tohle město prošlo a jak vypadá dneska, odpustíte mu i tu „nehistoričnost“.

Je těžké říci, co je „centrem“ Berlína. Zápasí spolu Alexanderplatz v bývalém východním Berlíně a Kurfürstendamm (spolu s kostelem Gedächtniskirche a stanicí ZOO) na západě. Tato dvě centra jsou od sebe poměrně daleko, takže se určitě vyplatí koupit si Tageskarte – lítačku za 6 euro, protože chodit všude pěšky je náročné. Sice to nevypadá, ale Berlín je co do plochy docela roztahaný. Abyste ve třech dnech stihli všechny zajímavosti (alespoň ty turisticky známé), nepotřebujete moc úsilí (mezi námi, v Berlíně toho zas tolik není). Ale když pak před Humboltovou univerzitou uvidíte prodej antikvariátních knížek, výprodej v HaM, který se cenově vůbec nedá srovnat s takzvanými výprodeji v Čechách, stane se chození pěšky sportovním výkonem.

Každý turista by asi měl začít na Alexanderplatzu. Když při výstupu z metra zavřete oči a neuvidíte spoustu obchodů s nápisem „sale“, můžete se pokochat červenou radnicí a vrcholem socialistické architektury – televizní věží (která je mimochodem vidět skoro z každého místa v Berlíně, jestli vám to vadí nebo ne, to záleží asi na vkusu. Mě to při fotografování Berlínského dómu vadilo.)

Na Alexovi (jak Berlíňané mile nazývají komunistické mega náměstí) začíná bulvár Unter den Linden, který končí Braniborskou bránou. Cestou minete Berlinský dóm, Muzejní ostrov s Lust garten – oblíbenou odpočinkovou zelenou plochou, Německé historické muzeum, Státní operu, Humboltovu univerzitu, Starbucks a Francouzské velvyslanectví. Asi chápete, že jsem seznat trochu zkrátila, takhle ulice měří skoro 2 kilometry. Od Státní opery až k Braniborské bráně je to skvělá procházka, protože bulvár Unter den Linden dostál svému názvu – uprostřed silnice je lipová alej. Architektonicky budete ale asi zklamaní – většina historických budov je v novorenesančním stylu – připadáte si trochu jako v antickém Řecku, když pominete německé nápisy.

Hned za rohem u Braniborské brány je Bundestag a nikdy nekončící fronta lidí, kteří se chtějí dostat do skleněné kupole. Pak bych vám doporučila autobus – 100 a 200 vám poskytne projížďku téměř vším, co Berlín nabízí. Zámek Bellevue, bývalé prezidentské sídlo, Vítězný sloup, moderní Potsdamer Platz se zbytky berlínské zdi nebo Gedächtniskirche. Na Checkpoint Charlie se ale svezte metrem. Pokud budete mít štěstí a neztratíte se někde v útrobách sedmi linek metra, uvidíte slavnou ceduli „Opouštíte americký sektor“.

Jet na pár dní do Berlína je dobrý plán, v tomhle městě se rozhodně nudit nebudete (ať už chcete dělat cokoli). Ale uvědomuju ji, jak skvělé je jet tam „na vlastní pěst“ a ne s organizovaným zájezdem. Můžete nadechnout atmosféru města, ve kterém je na každém kroku obchod CaA a Starbucks, muslimky s šátky, Indky s puntíkem a chlapi, kteří se oblékají jako ženské. Ale hlavně kebab a báječné čínské restaurace!

V novém čísle Respektu (24/2008 ) mě zaujal článek s podobným názvem: Svlékni se a mlč. Sexuální zneužívání dětí je jeden z trendů naší doby. Potýkají se s ním děti ve všech rozvinutých zemí světa…a možná i děti v těch ostatních zemích. Většinu obětí tvoří dívky.

Násilník, které dítě zneužívá, nemusí být psychicky vyšinutý jedinec, kterému to kouká z očí, ale klidně vysokoškolský profesor. Dítě se pak potýká s nezájmem okolí, nedůvěrou a to všechno prohlubuje trauma oběti. Další fakta se dočtete v Respektu, nechci porušovat autorská práva.

Proč mají muži potřebu sexuálně zneužívat děti (svoje děti)? Jde o léčení mindráku a pocitu méněcennosti hrubým násilím? Někdo vykrade banku a někdo si sáhne na vlastní dítě?

Napadá mě, že možná problém sexuálního zneužívání (teď mluvím o zneužívání dívek muži) souvisí s článkem v tomtéž Respektu na straně 56: Soumrak válečníků. Proměna role muže v dnešní postmoderní společnosti ve vzorného manžela, který se nadšeně podílí na práci v domácnosti, a zároveň v kariérně úspěšného muže, který si zaslouží obdiv své manželky. Muž, který vypadá jako medvěd, smrdí jako prase a vydělává 10 tisíc čistého už nepřitahuje moc žen. Na muže je možná vyvíjen velký nátlak - ztrácí pevnou půdu pod nohama, protože do tradičních “chlapáckých” oborů se úspěšně pouští ženy. Že by mužská část populace byla frustrována tím, že je ženy vlastně nepotřebují? Možná, že v této frustraci můžeme hledat jednu z příčin sexuálního násilí.  

Vina je samozřejmě i na straně žen. Můj oblíbený seriál Sex ve městě reprezentuje feministický pohled na svět a přesvědčení, že muži nejsou potřeba. S tím nesouhlasím, a přesto seriál sleduji jako skvělou zpravodajskou sondu do světa úspěšných, ale osamělých žen. 

I když z čistě existenciálního hlediska muže nepotřebujeme…spousta z nás vydělává víc než kdejaký muž…přesto si myslím, že fakt, že muž a žena byli stvořeni ke společnému životu, mluví i do dnešní doby. Muž potřebuje ženu, žena potřebuje muže. Sice ne už tradičním způsobem (muž obstarává obživu, žena se stará o rodinný krb), ale přesto harmonické partnerství, láska, společná výchova dětí, dárky k výročí a…něco tak prostého jako otevřená náruč milujícího partnera.

Vztah mezi oběma pohlavími je plný napětí - mimochodem, ani Bůh nikdy netvrdil, že to budeme mít spolu jednoduché. Ale všichni bychom se měli naučit jednat s opačným pohlavím s úctou. Příkladem budiž příběh Abigail a Davida z 2.Samuelovy. A hlavně: my ženy, bychom neměli chlapům dávat tak strašně sežrat, že jsou k ničemu. I když občas nám můžou k ničemu připadat…úcta se neprojevuje vztyčeným ukazováčkem, to by opravdu neměla být role ženy. Úcta k jiným lidem souvisí s vlastním sebepřijetím. Pokud vím, kdo jsem a pokud znám svou hodnotu, nemám potřebu někoho ponižovat. Bohužel sebehodnocení je asi největším problémem dneška.

5.30 cink cink. Cink cink. Neděle.

O půl šesté jsem vyletěla z postele a dala jsem si rychlou sprchu a head washing. Od večera jsem už měla jakžtakž sbaleno (jet autem je výhoda, protože můžete mít hned několik igelitek a nemusíte to rvát do tašky). Už v 6.20 jsem sbíhala ze schodů na snídani, což si u paní recepční vysloužilo překvapené “So früh?”

V sedm jsem se minula s kolegy a mazala jsem si dobalit a hodit se do gala. Bylo to docela složité rozhodování, protože mi nebylo jasné, jak se zvládnu na veletrhu přestrojit, takže jsem si jen pro jistotu nechala rifle a svetr navrchu tašky a normálně jsem si vzala kalhotový kostým. Lépe řečeno černé kalhoty z Benettonu a sako z Only. Z hrabáku samozřejmě!

Poslední den mě ani nebolely nohy. Místo oběda jsem si skočila ven na nanuk a pak jsem “bumlovala” (bummeln - courat) po různých halách a koukala, co by se kde dalo získat

Moje záliba v Singapuru se dnes ještě prohloubila. Kdybych nebyla křesťanka a neměla jakéstakés zábrany, mohla jsem příští prázdniny trávit v Singapuru. Přišel k nám ke stánku totiž další Singapurčan (jménem “něco” Billy “něco” - za něco si představ změť písmenek) a hned na začátku konverzování o našich výrobcích nám pochválil design obalů slovy “You have amazing packiging. They are as amazing as you are.” A potom když jsem mu dávala vizitku Honzy, reagoval “And you don’t have businesscard?”

Jak jsou všichni po těch čtyřech dnech veletrhování a rozdávání vizitek zblblí, tak jsem dostala vizitku ještě jednoho Amíka z Texasu, který měl stánek kousek od nás. Jeho firma vyrábí takové mentolové “žvýkačky” pro psy Když už všichni balili, přišel si k nám půjčit izolepu a říznul se o zoubky, takže jsem ho ještě ošetřila. Škoda že jsem zrovna neměla náplasti s pejskama, ale jenom normální seriózní sticking plaster Chvíli jsme kecali a pak jsem vyfasovala jeho business kartu. Mojí jsem mu nedala, protože proč? No protože “I´m just doing translation here in Nurnberg”.

Od Irů naproti jsme dostali šampóny a parfémy pro psy. Voněj líp než kdejakej chlap! Nevím, proč všechny tak rozesmívá, že psi mají svojí voňavku. Kdybyste totiž byli na tomhle Messe, pochopili byste, že mít voňavku ještě normálka…třeba v porovnání s kondicionérem pro kočky, kočárkem pro psy, botičky pro kočky, krajkové pelíšky a stříbrné misky na žrádlo. Pet accessories je velká móda.

Takže teď už jsem doma, po šesti hodinách jízdy průměrnou rychlostí 130 km/h, hnusné večeři u fast foodu s brýlatým pánem v logu (nemůžu si teď vzpomenout na jméno :-D) a po vynesení asi deseti zavazadel z auta

Byl to super výlet a super práce. Je to úplně něco jiného být v Německu a umět dobře jazyk. Ať už se to projeví tím, že rozumíte, co hlásí na náraží, nebo že si přečtete jídelníček v restauraci. A business je taky legrace, takže možná že i tam někdy v životě zabrousím. Jsem teď hodně naspeedovaná, tak se chci vrhnout na pořádnou obchodní němčinu, abych to časem mohla dělat profi Ale je to fakt legrace. Bůh má občas hodně velkej smysl pro humor, protože ještě nedávno mě štvalo, že umím tak dobře německy, protože němčina mi připadala úplně zbytečná. No co, Německo má ekonomický problémy a stejně všichni uměj anglicky. Ale není to zas tak pravda: němčina se hodí, zvlášť v obchodování. Protože ať chceme nebo ne, v Rakousku a Německu je kupní síla trochu větší než v Polsku na na Slovensku. Takže jsem moc ráda, že se o mě Bůh takhle stará a že mi dal tuhle příležitost. Protože jinak bych se do Německa asi nedostala, neviděla bych Norimberk, nechytla krásnej bavorskej přízvuk a už vůbec bych si nic nevydělala

the End

Díky, že jste dočetli moje deníčkové zápisky až do konce, protože vyprávět to všechno tisícrát dokola by bylo hodně náročný a stejně bych na půlku z toho zapomněla.

Sobota. Třetí den na veletrhu. Puchýře na nohách, alergie na podpatky. To by bylo tak ve zkratce všechno

Musím zase přidat opravu. Sympatický Singapurčan se nejmenuje John, ale Derrick. Dneska jeho firma odlétala, takže se s námi přišel rozloučit, no není to skvělé chování? Ne jako ti křupani Češi

Doufám, že vyjde obchod se slibným Rakušanem. Mluvila jsem s ním ve čtvrtek a dneska se přišel rozloučit, tak doufám, že to vyjde. Byla by to známka toho, že umím německy

Koukám na Eurovision song a nejsem vůbec tak unavená jako včera. V sedm jsme jeli s panem Šrolem S-Bahnem do města, zbytek šel do afgánské restaurace kousekod hotelu. My jsme se svezli metrem k Lorenzkirche a vystoupali jsme na hrad. Pak jsme si to dali procházkou zpátky do města a hledali jsme, kde by se dalo pořídit pivo a kafe.

U starého mostu bylo Starbucks café a já jsem si vzpomněla na Klárku. Vlezli jsme do prázdné kavárny (bylo asi 8 hodin) a mě se najednou nechtělo vyhodit tři a půl eura za kafe v kelímku. Also, odešli jsme a venku mi pan Šrol říkal, ať tam jdu zpátky a zkusím si říct jen o kelímek. Byl to sice crazy nápad, ale proč ne. Koneckonců zítra odjížíme. Takže jsem se tam vrátila a zeptala jsem se docela fajn čínsky vypadajícího prodavače, jestli bych si nemohla pro kamarádku koupit kelímek. Koukal na mě troch nenápadně, ale říkala jsem mu, že kamarádka miluje Starbucks a že si moc přeje mít kelímek z Norimberku. Němecčíňan se mě zeptal, jakou velikost kelímku chci, zavíčkoval mi ho a kouknul se na mě se slovy: “Prosím, máte to zadarmo.” Příjemné, nicht wahr?

Na náměstí s obrovskou katedrálou Lorenzkirche jsme si dali já cappucino, pan Šrol 2 piva a docela dobře jsme si popovídali. Když jsme si objednávali, zjistili jsme, že servírka je Slovenka z Trnavy. Svět je fakt malej Asi v 9.15 jsme začali hledat Dönera, u kterého měli včera kolegové skvělý kebab. Hledali jsme ho asi 20 minut (chlapský orientační smysl ) a pak jsme zašli k jinému, ale taky kebabovému Turkovi. Za 3 eura jsme dostali naprosto prvotřídní kebab, který se rozhodně nedá srovnávat s něčím tak odporným jako je McDonald. Mňam. Z města do naší čtvrti jezdí o víkendu jenom dva S-Bahny za hodinu, v x:17 s x:57. V 21:51 jsme se zvedli od Dönera, já s půlkou kebabu v ruce a svižným tempem jsme proběhli podchodem a metrem na Hauptbahnhof. Můj orientační smysl a důvěra ke značkám nezklamala a nastoupili jsme do vlaku v 22:55. Ve zbytku dnešního dne jsem si balila věci a teď už přemýšlím o spaní. Vstávám zase v 5:30, tentokrát to ale bude ještě větší stres, protože v 8 odjíždíme i s věcma na Messe, to znamená, že si musím dobalit. Ještě že jedeme autem, nenáším balení.

JSte napjatí, kdo vyhraje Eurovision? Hm, já ne, takže to vypínám 10 minut před vyhlášením výsledků.

Zdravím své drahé čtenáře

Dneska jsem dvojnásobně mrtvá. Za prvé z veletrhu, z toho, že musím věčně přepínat mezi angličtinou a němčinou a že houby rozumím businessu, takže vždycky musím klienty předat Honzovi. Ovšem nikdo nechce pochopit, že jsem tlumočník, takže vlastně musím sama vymýšlet, jak s potenciálními zákazníky mluvit. No docela fuška, ještě k tomu v podpatcích. Dneska jsem si vzala kalhotový kostým a je to mnohem pohodlnější než sukně, nemusím si hlídat spondičku. Ale chození v podpatcích na veletrhu bych vám nepřála. A to nemám žádné jehly a už z toho umírám. Stačí jen než dojdeme od auta k našemu stánku. To může být klidně kilometr, tady na té ploše bych se tomu nedivila. A ještě když jdete se třema chlapama, kteří mají dvakrát delší nohy než vy. S jejich tempem mám po příchodu ke stánku uplně rozpálená chodidla A budu si muset koupit nový model společenských bot, tady ty super kožené už mám trošku jeté (všimli jste si, jak píšu spisovně? To mám z té Hochdeutsch).

Zadruhé jsem hotová, protože jsem přežraná. Chtěli jsme jít do čínské restaurace kousek od hotelu, ale když jsme u vchodu zjistili, že je to bufetovej styl a člověk si nabírá sám, vykašlali jsme se na to a šli jsme se nechat obskakovat do Taverny k Řekovi. Tentokrát tam byl jiný číšník - taky hezká podívaná. Ráno jsme zjistili, že s námi v hotelu bydlí tři Řekové, docela slibní budoucí zákazníci. A co byste řekli? Potkali jsme je ještě v Taverně! Tady s těmi pány není problém, jsou to Řekové jako poleno (velcí, nosatí, tmavovlasí), ale u ostatních lidí váhám, jestli jsem s nima třeba nemluvila. Za dnešek se u stránku vystřídalo tak 30 lidí, ale mám velkej problém si podle vizitek vybavit obličej…a to jsem s nima i sama mluvila. Ne, prostě mi z toho množství lidí hrabe.

Zajímaví lidé z dneška: Indka v kostýmku a převázaná barevným prostěradlem. Afričan v pyžamu (kalhotách a šatech ze stejné látky), dva obchodníci ze Saudské Arábie, u kterých jsem si nebyla jistá, jestli mě nemají za méněcennější než velblouda (Ne, samozřejmě jednání s obchodníkama je úplně standartní, ale stejně jsem se neubránila myšlence na jejich manželky zabalené v burce). Začínám umět rozlišovat asijské businessmany. Je tu hodně Indů a lidí někde na pomezí mezi arabským a indickým vzhledem. Mimochodem, Interzoo je největší světový veletrh s potřebami pro “pets” - domácí mazlíčky. Seznámili jsme se s paní z protějšího stánku, která vyrábí šampony a sprchové gely pro psy a já si musím jeden šampon v neděli vzít - pro sebe. No fakt, její šampony pro psy voní líp než většina šamponů pro lidi.

Už se docela těším, až se můj život vrátí do starých kolejí. Tohle je neskutečně náročnej životní styl. Vstávám o půl šesté, sprchuju se, umeju si vlasy, oholím nohy, vyfoukám vlasy, vyčistím obličej, vytrhám obočí, kouknu na zprávy a v 6:45 jdu na snídani. V 7:20 odcházím ze snídaně, převléknu se do kostýmu, namaluju se, učešu, trochu poklidím rozházené oblečení a v 8:00 je odjezd od hotelu. 8:30 jsme na Messe, v 9:00 se začínají trousit lidi. 10:00-18:00 pořád na nohou (přerušeno sezením u stolečku, jedením polomáčených sušenek z Aldi, chozením na záchod a chozením až ke vchodu k informacím, abych koupila na hodinu připojení k internetu. Mimochodem za € 8. Dneska jsem se zase nešla naobědvat, ale zítra se s Honzou nějak vystřídáme a půjdeme si dát něco slušného. Večer se chystáme všichni do večerního Norimberku, přece jen poslední noc se musí strávit nějak kvalitně ). V 17:53 přišli důležití klietni z Čech, se kterými mluvil pan Šrol, no ale my jsme tam samozřejmě museli zůstat. Takže jsme z Messe odcházeli až před půl sedmou. V 19:07 (neboli v 7:07) jsme se sešli dole v hotelu a šli jsme na večeři. Proč jsme skončili u Řeků, to už jsem vysvětlovala. Honza s panem Niklem si dali předkrm, já s panem Šrolem jsme se po včerejší zkušenosti s řeckými porcemi radši udrželi. No ale Honza se svého předkrmu v polovině procesu jedení vzdal, takže jsem stejně slupla půlku misky zapečeného sýra s papričkami. (Pro mojí mamku: Mají tu nepálivé feferonky.) Jako hlavní chod jsem si dala Putenschnitzel (kuřecí řízek) s patáty (pečené brambory), zaziki a oblohou (v mističce: kyselé zelí, rajče, okurek, feferonka - kterou dostal Honza). Zapomněla jsem zmínit, že dobrým zvykem téhle restaurace je, že před hlavním chodem přinesou zdarma Ouzu. Ale možná jsem to ve včerejším příspěvku psala..to víte, jsem přepracovaná Od Řeků jsme se vyvalili naprosto zničení, já jsem se za € 15 přejedla a přepila, a ještě jsem mu nechala euro dýško.

Je to všechno moc hezký, ale přece jen je to hodně zvláštní způsob života, který omrzí. Jak už dělám druhý den totéž a koukám na tytéž lidi v protějších stáncích, začíná to být náročné. A za deset hodin vidět slunce jenom při cestě na záchod, to je síla.

Už mě dokonce ani nebaví můj super pokoj, ani nadstandartní způsob života. Musí to být docela nuda mít všechno…protože mě tady v pokoji nic nechybí, snídaně jsou super, večeře taky, ušetřím strašně moc na dietách, ale že bych byla nějak “excited”, to už nejsem. Ještě že můj život nestojí na těhlech prkotinkách. Věřmte mi, jsou důležitější věci než noc v hotelu za 3 a půl litru nebo úsměvy kolemjdoucích obchodníků.

Na druhou stranu je to hodně dobrá zkušenosti. Minimálně se dozvídám zajímavé informace o obchodování a tak. A potkávám fajn lidi, jako třeba jednoho Singapurčana Johna (to je snad jediný Východoasijat, který se mi líbí). Mimochodem, tady to veletrží prostředí je skvělé pro lidi, kteří se v Evropě cítí malí (jako já se svými 160 centimetry potvrzenými na sedmnáctileté prohlídce). Potkávám tu tolik menších Malajsanů, Číňanů, Japonců, Indů, Arabů…že už si připadám naprosto vysoká. Dokud samozřejmě nepřijde Angličan s dvěma metry.

Loučím se a padám mrtvá do postele. Teda nepadá, protože už v posteli jsem, ale asi někam zahodím počítač. Haha, bratranec říkal, že tady ten můj počítač přestali vyrábět…to nechápu, pro ženskou je to super comp, lehkej a elegantní. To co mají kolegové, to jsou staré těžké kraksny proti tomuhle kousku

Dneska začal veletrh a mně začala práce, kvůli které jsem sem přijela - tlumočení. Ovšem spíš než jako tlumočnice jsem fungovala jako asistentka německy hovořících potenciálních zákazníků, kteří (když projevili hlubší zájem) museli stejně dříve nebo později mluvit s Honzou - export managerem. To znamená, že jsem tlumočila jako fakt tlumočila si 5 minut, jinak jsem musela vychvalovat výrobky sama.

Mimochodem jsem zjistila, že krmení pro zvířátka je věda. A to, co dělá naše firma, je fakt prvnotřídní. Ze žrádla pro papoušky, které je spolu s ostatními krmivy nasypáno v ukázkových válečcích, tak z jedné ovocné směsi nám lidi ujídají sušené jahody Takže už chápu, že náš křeček něco nechce jíst. Ukradnu mu od nás nějaké vzorky a zkusím, jak mu (vlastně jí, Růžence) to bude chutnat.

Takže od půl deváté až do půl sedmé jsme byli na Messe. Podpatky jsem asi na půl hodiny vyměnila za baleríny od Vietnamců, ale blbě se v nich chodí (vypadává mi pata), takže jsem se zase vrátila k podpatkům. Na Messe jsem snědla Bebe Dobré ráno a Delissu XXL. Kolem 16. hodiny se hlad zvrhnul do podoby, kdy jsem ho vůbec necítila, ale občas se ozvaly nějaké zvuky z břicha. Ale stálo to za to hladovět, protože na večeři jsme šli kousek od hotelu do řecké restaurace. Teda nejdřív jsme vlezli do restaurace jiné, která se tvářila jako klasická bavorská hospůdka. Ale uvnitř byl obraz Prahy, knížky o České republice a kýčovitá výzdoba v podobě porcelánových panenek a dřevěných loutek. Menu nám přinesla paní ve staročeských puntíkatých šatech a z přední strany menu jsme zjistili, že jsme v Altbömischer Restaurant Chvíli jsme se tím dobře bavili, ale když jsme otevřeli menu a tam na nás vykoukla nabídka dvou předkrmů, dvou polévek a asi šesti českých jídel (svíčková, segedín, a dalších ne moc lákavých “typicky českých specialit”) a nic víc, začali jsme uvažovat, jak utéct. Dohodli jsme se, že si dáme bramboračku a půjdeme do vedlejšího řeckého podniku. No ale protože paní Puntíkované šaty pořád nešla, zvedli jsme se a odešli jen tak.

V řecké Taverně jsme se napravili. Začali jsme Gulaschsuppe s řeckým chlebem (taková světlá verze deštenského chleba:-D), zapíjeli jsme to pivem (teda já orangensaftem). Pak nám sympatický řecky vypadající číšník přinesl Ouzu (hašlerky v podobě panáku) a potom přílohu k hlavnímu jídlu. Když jsme snědli hustou polévku, konstatovali jsme, že jsme docela příjemně zaplnění. Po zeleninovém salátu už jsme se cítili “voll”, a když nám přinesli hlavní chod (já jsem si dala gyros - nasekané grilované maso s pečenými brambory a zaziki) byla to výzva. Já jsem to vzdala asi po deseti minutách a s Honzou jsme si to oba nechali zabalit. Takže teďka mám v pokoji skoro celou porci Gyrosu…nedáte si?

Šéf i pan Šrol to do sebe nasoukali a pak jsme se příjemně rozseděli. Tak příjemně, že jsem si objednala ještě míchanou zmrzlinu. Když jídlo, tak pořádně, no ne?

Největší překvapení večera bylo, že to za nás všechno zatáhnul šéf. € 75 a to jsme se fakt přejedli. Takže už mám v Norimberku dvě oblíbené restaurace - čínské bistro v centru 15 minut od hradu a tady tu zapadlou Taverničku s hezkým číšníkem a Ouzu jako pozornost podniku.

Je pomalu 11 hodin, takže já budu tak chaoticky vzpomínat na nějaké zážitky ze dneška.

Veletrh je strašně báječné místo, kde potkáte lidi ze všech konců světa. Naproti nám mají stánek Japonci - Víte, jak poznáte Japonce od Číňana? Japonec má brýle. No fakt, všichni Japonci vypadají stejně, mají stejné vlasy, stejné brýle a stejné obleky. S Asiaty je problém, nikdy si nepamatuju, se kterým jsem už mluvila. Což je teda v businessu docela blbé, když je to potenciální zákazník. Kousek dál má stánek Ind (Pákistánec, Arab…kdo ví), který prodává misky na žrádlo pro psy a kočky. A má fousy a vlasy stáhlé v turbanu. Pak jsem tu potkala Žida s jarmulkou, spoustu Japonek (Číňanek, Singapurčanek) v americkém skate stylu..no prostě mixáž všeho. A pro mě je to úplně super zážitek, znáte mojí závislost na světě..tak tohle je přesně to, co miluju. Pak už automaticky odhadujete, jaké národnosti ten a ten člověk je. Měli jsme například klienty z Řecka, takové tři starší pány s řeckým nosem. Italové a Španělé se ještě dobře poznávají, ale třeba takoví Rusové, Poláci, Němci…no to jsou lidi, kteří vypadají všichni stejně. Akorát podle vizitky a jazyka to poznáte. Ale zcela vážně, takhle rozmanitost lidí, se kterými se můžu bavit nebo je potkám, je nádherná.

U stánku funguju jako Ferda Mravenec. Když přijde Němec, tak si chvíli povídáme, já od něj zjistím co si přeje a pak se ho snažím předat Honzovi a nějak to domluvit. Samozřejmě nejlepší Němec je ten, co mluví anglicky a může s Honzou jednat rovnou. Když je potřeba, mluvím s klienty i anglicky, za chvíli zase vařím kafe. Prostě “asistenská služba”, přesně jak to mám ve smlouvě.

Život v kostýmu mě baví. Tohle je první příležitost, kdy si můžu oblékat svoje usedlé staropanenské oblečení (s šátkem, šálou, svetýrkem) a je to spíš žádoucí, protože ne každej musí vědět, že je mi 17 Jo je to styl, kterej mi vyhovuje a už se těším do práce Po zkušenostech s obchodováním, ke kterému jsem tady přičuchla, bych se možná časem vrhla i do téhle branže, ne teda s krmivama pro zvířata, ale něco třeba jo…až mě vyhodí z OSN

Zapomněla jsem napsat, že za můj pokoj platí firma € 140 za noc. Což jsou 3,500. Jen pro představu jsem si spočítala náklady, které se mnou mají. 5,000 plat, € 200 diety, 10,500 ubytování. 25,500 a to nepočítám večeři, parkování atd. No jet na veletrh není levná věc, ale pro naší firmu je to rozhodně dobré. Lidi se chytaj na kvalitu a když viděj, že to fakt není ošvindlovaný, tak choděj. Dneska byl úspěšnej den, přišlo přes 20 lidí, z toho určitě polovina měla hlubší zájem. Tak možná i proto nás šéf za večeři nenechal platit

Co se týče mojí němčiny, musím regulérně přiznat, že občas těm Němcům nerozumím. Teda zvlášť Rakušákům, musím si to občas nechat zopakovat. Teda zvlášť když příjde chlap, kterej chce vědět, jestli se nám může stát, že budeme mít třeba na obalu krmiva chybu tisku. Že mu to pak lidi nekupujou, tak jak bychom se my zachovali. No než jsem pochopila, na co se mě ptá, musela jsem si to nechat třikrát zopakovat. Nebyla to jazyková bariéra, ale spíš mozková Ale jinak jsou většinou zákazníci normální Snažím se na ně od stánku smát, což je docela překvapuje, protože se tam všichni obchodníci tváří hrozně drsňácky a vážně.

Loučím se, jdu si napravit záda a nohy…zítra mě čeká další dlouhý den v roli zaměstnance firmy Darwin’s pet a v roli vůbec ne sedmnáctileté dámy v kostýmku.

Takže nejdřív musím poopravit dvě informace ze včerejška: nejezdíme ve Fabii, ale v Octavii Combi. V koupelně nemám houbičku na mytí, nýbrž to, co se tvářilo jako houbička, je vlastně koupací čepice. Taky se hodí.

Největší novinka dneška je internet! Jo – v luxusním německém hotelu je bezdrátový internet, aby si hosté mohli vesele surfovat. Skvělý vynález

Dnešní den začal zajímavě. Nastavila jsem si budík na 6.30, abych měla dost času (hodinu a půl) do snídaně. Umyla jsem si vlasy, osprchovala se, upravila se, namalovala obličej na ksicht a tak. Samozřejmě jsem se probudila v 5.50 a on 5.51 jsem koukala na přiblblý ranní pořady v televizi. Mám tu sice asi 30 kanálů, ale inteligentního ráno nedávali. Na snídani jsem z nudy šla už v 7.30. Když jsem přišla do snídaňové místnosti (nazvat to jídelna by bylo ošklivé, ta místnost byla příliš krásná na to, aby se jí říkalo jídelna). Byla jsem servírkou uvedena ke stolu firmy Darwin’s, který byl plný jídla. Okamžitě se mě servírka zeptala, jestli chci Kaffee oder Tee a během minuty jsem měla nastole silné černé Kaffee. I když jsme měli stůl naprosto zaplněnej vším možným (6 druhů domácí marmelády, Nutelka, sýreček, tvarůžek, medíček, máslíčko, Flora zamaskovaná německým názvem (ale logo jí prozradilo), talíř se salámy a sýry, ošatka s pečivem – celozrnný chleba, obyčejný chleba, celozrnné housky, croissant, atd.) neviděla jsem mléko. Takže jsem skromně začala usrkávat džus, který jsme měli každý u svého talíře a čekala jsem, až uběhne ta půlhodina a přijdou „kolegové“. Džus jsem vysrkala, mléko pořád nikde. Šla jsem obhlédnout ještě stoly u vchodu, které byly zaplněné různými mističkami. Vlevo bylo asi 10 misek s různými druhy cereálií (cornflakes, nesquick, müsli), vedle byla patrová mísa s čerstvým ovocem, potom jogurty a marmelády a potom naprostý vrchol – deset misek s různými druhy sušeného ovoce (meruňky, švestky, vlašské ořechy, dýňová a slunečnicová semínka, lískové ořechy atd.) . Zvolila jsem nesquick a zalila jsem si to mlékem z konvičky. To jsem neměla dělat. Německé mléko chutnalo jako mléko smíchané s minerálkou, dokonce i tak pěnilo. No ale protože si v tomhle hotelu hraju na luxusní paničku, snědla jsem to. Ugh. Pak naštěstí přišli pánové a už to jelo: houstička s Nutelou, s džemem, chlebíček se sýrem (nikdy jsem si nemyslela, že jde udělat dvoumilimetrový krajíc. Ale s celozrnným chlebem to možné bylo). Za chvíli jsem se rozkoukala a začal můj vyptávací den. Slovo vyptávací se přesně hodí, protože dneska jsem se na různé věci ptala asi desetkrát. Takže dvakrát to bylo u snídaně: Můžeme dostat do kávy mléko? Můžeme dostat ještě orangensaft?

Pak jsem se hodila mírně do pucu, vzala jsem si čočky (včera jsem nosila svoje nové – po tetě – zelené brýle) a jeli jsme na Messe (pro neněmčináře Na veletrh). Nürnbergmessezentrum je fakt obrovský prostor, takový haly a všude. Takže jsem poznala, jak vypadá Messe zezadu (když tisíce vystavovatelů nosej krabice a vyšperkovávaj si stánky). Makali jsme až do dvou a náš stánek fakt vypadá hezky Sice se nemůžeme srovnávat se sousedním stánkem, který má firma prodávající luxusní zboží pro psy (křesla, cestovní tašky z kůže, pelíšky s krajkama), ale jsme taková příjemná modrá firma s modrým kobercem. Moje třetí ptaní: Nevíte náhodou, kde bychom si mohli půjčit stěhovací vozík?

Kolem třetí hodiny jsme se dostali do hotelu (podotýkám, že jsme neobědvali). A moje další ptaní bylo u recepce. Chtěli jsme se totiž dneska jet podívat do centra, protože jsme měli volné odpoledne. Takže jsem od paní recepční musela zjistit, jak je to s tramvají, lístkama, kdy jede poslední tramvaj atd. Chudák paní už to asi dneska opakovala po několikáté, protože byla celá vyřízená. Dostala jsem už asi třetí mapu Norimberku. Ještě jsem se jí chtěla zeptat, jestli tu nezná nějakou galerii, ale už jsem neměla to srdce jí zase otravovat. Takže jsem zaplatila jízdenku za € 3,80 (jednodenní jízdenka – všimněte si, že je to levnější než v Praze – při dnešním kurzu o šest korun :-D), sebrala mapu a šla do pokoje surfovat na internet, protože mi hodný kolega prozradil přístupový kód na hotelovou bezdrátovou síť

Ve čtyři jsme se sešli a vyrazili jsme směr centrum. Věděli jsme, že musíme na zastávku jít 200 metrů rovně od hotelu, ale po pár minutách chůze jsme znervózněli a kolegové mě donutili zeptat se jedné důchodkyně, kde je S-Bahnhaltestelle. Samozřejmě jsme byli dvacet metrů od ní Mimochodem, S-Bahn je klasický vlak, tramvaj se jmenuje Tram. Na Hauptbahnhof jsme se rozloučili a já jsem si začala užívat takzvanou single turistiku. Hned naproti východu z metra je informační centrum, takže jsem tam vletěla, koupila pohledy a zeptala se (pokolikáté dnes?), co je zajímavýho v Norimberku. Jo, jsem amatér a nezjistila jsem si o tomhle městě nic na internetu. Paní byla moc milá a dala mi turistickou mapu v češtině – příjemné Takže jsem vyrazila o víru historického velkoměsta jako správná luxusní turistka S mapou v ruce, kabelkou houpající se na ruce, v zeleném svetříku a hnědé kašmírové šále jsem si to fakt užívala. Šla jsem přesně podle čísílek v mapě a nestačila jsem se divit, jak moc hezký Norimberk je. Do dneška jsem si s Norimberkem spojovala akorát tak Norimberské procesy, ale rozhodně ne středověký Altstadt: házděné domy, strážné věže, císařský hrad, Dürrerův dům, několik obrovských kostelů, Starou radnici se sklepním vězením (ale v 5 už bylo zavřené) a s ukázkou německých královských klenotů (Mimochodem jsem se na téhle výstavě dočetla, že Zikmund Lucemburský rozhodl, že korunovační klenoty budou uložené v Norimberku. Takže Norimberk je vlastně takový Karlštejn poněmecku ). Šla jsem přes dva staré mosty, sice krátké, ale zase z nich je super výhled třeba na domy, které mají ve prostřed díru a teče jimi voda anebo mosty, které jsou udělané jako budovy (samozřejmě ve středověku). Musím říct, že i když je spousta historických budov v Altstadtu úplně zohavená obchodama, dýchá všude takový středověká atmosféra. Ani by mě nepřekvapilo, kdybych potkala nějakého člověka na koni Na císařský hrad jsem si trošku zamakala, je to trochu do kopce. Ale cestou jsem si dala Bounty, abych doplnila energii, protože jsem se z toho nadšení pro Norimberk nestihla ještě navečeřet. Kaiserburg je opravdový středověký hrad. Takové typické 12. století (snad jsem se trefila, nezjišťovala jsem to). Tak jo, zkrátím tuhle historickou procházku. Prošla jsem si pár středověkých uliček pod hradem (spousta starých hrázděných domů s novými plastovými okny :-D) a skočila jsem na Tram a chtěla jsem dojet až na Hauptplatz, kde se mi zalíbila jedna čínská restaurace. Ale najednou se mi zalíbilo i historické opevnění, tak jsem hned další zastávku vylezla a prošla jsem se pěšky. Ještě že! Mohla jsem i užít další tváře středověkého města

Zapomněla jsem vlastně na další ptaní. Na hradě jsem chtěla zavolat domů a tak jsem si vyměnila simku…a zmizel mi z mobilu TIME. Takže jsem se zeptala takového milého staršího pána a on mi v pohodě odpověděl a pak když jsem se loučila tak řekl: Vy jste Češka, že? (německy, nebojte) Já jsem na něj koukala a řekla jsem, že jo…A pak jsem nějak nepobrala, jak to, že to poznal. Chvíli mi vyprávěl, že jeho dcera byla na výměnným pobytu v Karlových Varech a že oni mají teď doma Němku. A na závěr mi řekl, že moje němčina je mnohem lepší než té holčiny z Karlových Varů. Mám ráda ptaní, je to fakt sranda

Do čínské restaurace jsem se dostala, odolala jsem všem nástrahám luxusních obchodních domů. Vybírala jsem si venku jídlo na tabuli (klasika, jako u nás v bistru), ale pořád jsem se nemohla rozhodnout. Pak jsem zvolila kuřecí maso se zeleninou a rýží a světe div se! Bylo to úplně to stejné jídlo, které si dávám v našem bistru! Jen tam byly pravé bambusové výhonky a zelenina byla trochu bohatší..ale jinak absolutně stejné, včetně velikosti porce. Jen ta cena € 5,50 byla trochu jiná Ale na německé poměry je tohle úplně superlevné.

Pak jsem ještě nakoupila pár blbostí v Aldi (nejlevnější supermarket, ale nic moc prostředí…horší než Penny), na nádraží jsem si koupila časopis Glamour v tajemném balení s Vanity Fair a speciálem o Sexu ve městě s DVD se třemi díly to celé jen za € 2! Při dnešním kurzu se fakt nakupuje skvěle

Zítra mě čeká první den tlumočení. Jsem zvědavá, jak to zvládnu…no snad nějak zaujmeme klienty. Až skončíme na veletrhu, tak si sjedu do města zase k těm Čínanům a pak hurá hledat CaA a HaM. Hrabáky se v historickym centru hledaj blbě.

PS: Chtěla jsem vyzkoušet, jak vypadá v Norimberku metro, takže jsem si z nádraží dala procházkou asi 300 metrů k budově opery, kde je vlez do U-Bahnu a využila jsem lítačku na tenhle pokus Zastávku Opernhaus je úplně krásná, metro není hluboko, takže stanice má normálně díry ven do parku.

20. května 2008 23:09

Okolnosti mě donutily psát si deníček. Tahle moje první Dienstreise je opravdu zážitek. Jeli jsme asi 6 hodin s tatínkem Andrejky Šrolové v naprosto přervané Fabii Combi. V Plzni jsme se stavili v obrovském nákupním centru a dali si u Číňanů večeři. Já jsem měla smažák s kolou za 86..docela fajn J Zapomněla jsem vlastně začít něčím důležitým: hned doma jsem dostala 200 Euro na útratu za jídlo. Příjemné, že?

Cesta byla v pohodě, až do Plzně lilo jako z konve, ale hned jak jsme přejeli Rozvadov, udělalo se krásně a začalo se ztmívat. 30 kilometrů před Norimberkem najednou byl nařízený sjezd z dálnice a hodilo nás to úplně někam jinam Hodinu jsme jezdili po okresních silnicích, aby nás to potom hodilo 6 kilometrů na stejnou dálnici. Chudák pan Šrol mi z toho stresu začal tykat

Pak jsme úspěšně našli náš Hotel – Park Hotel. Když jsem slyšela ten název, představila jsem si motel u dálnice se záchodama a koupelnou na chodbě. To jsem ale nevěděla, co mě čeká! Malej roztomilej hotýlek a já mám dvoulůžkovej pokoj jen pro sebeJ Takže: přijdete do pokoje a po levé straně přes celou chodbičku je šatní skříň s trezorem a mrtě ramínkama (teď už plná mého oblečení). Napravo jsou dveře do koupelny – vana, záchod, fén, zrcadlo, malé zrcátko, trhací kapesníky, hygienické sáčky, sprchový gelík, mýdlíčko, houbička na mytí (zdrobněliny jsou na místě). A pokoj – nalevo křeslo, lavice, stůl s televizí, varnou konvicí a možností uvařit si čaj, kafe, dát si čokoládu (samozřejmě ne zadarmo) a místo pro můj notebook, na kterém teď smolím zápis do deníčku J Jsem holt líná to psát ručně. Ale zpět k popisu pokoje. Proti vchodu je mega okno (nevím s jakým výhledem, je tma). Napravo je manželská postel, telefon, Bible (neboli Heilige Schrift)!!!, telefonní seznam a zabudované rádio, které dokáže budit, ale já vůbec netuším jak. Na každém polštářku je bonbonJ

A ještě vtipnou historku z recepce. Přišli jsme s panem Šrolem na recepci pro klíče (zbytek výpravy – 2 chlapi – už přijeli před hodinou) a recepční mu dal klíč k pokoji a nechal ho podepsat příjezdovou kartičku a vzal si jeho adresu. A pak se ptám já, jestli pro mě mají taky pokoj. Recepční (kluk nic moc) na mě vyvalil oči. Tak jsem mu vysvětlila, že pan Šrol bydlí s druhým pánem a já bydlím sama v tomhle pokoji. On zase vyvalil oči a kouknul se tak zvláštně na nás dva Takže jsem mu chudáčkovi zbořila jeho představu, že neprovdaná holka spí na pokoji s chlapem a místo toho spí chlap a chlap v romantickém hotelu společně No ale musím uznat, že kdybych měla tenhle pokoj sdílet ještě s někým, nebylo by to zase tak pohodlné. Ale takhle pro jednu Adélu je to super.

Haha, tak vášnivě jsem se rozepsala, že jsem zapomněla jíst svojí rozmočovanou housku

Takže závěr z prvního dne: Tlumočení na veletrhu je skvělej job. Učte se jazyky!

Skoro dvě a půl hodiny trvající film o jednom smutném životě. Zpracování filmu bylo naprosto úžasné, nikdy mě neomrzí flashbacky a prolínání časových úrovní. A v tomhle filmu to bylo (narozdíl třeba od Crash) úplně srozumitelné a jenom to podtrhnovalo celkový výraz.

Ale spíš než film, hodnotí divák Edith Piaf. Já teda osobně nemám vůbec odvahu jí nějak soudit..narodila se pouliční zpěvačce a akrobatovi, vyrůstala nejdřív v nevěstinci a pomoc v cirkuse, živila se jako pouliční zpěvačka, dostala šanci proslavit se, zamilovala se do ženatého boxera, přišla o něj při leteckém neštěstí, stala se závislou a když v 48 letech umírala, vypadala jako stařenka. Zpěv pro ní byl všechno.

Nikdy nezpívala bez křížku na krku a modlila se ke svaté Tereze, jak jí to naučila prostitutka, která se o ní starala. Modlila se a přitom ničeho nelitovala…Je ne regrett de rien… Když se na ní ale člověk podívá, musí mu jí být líto. Po celý život zůstala tou “holkou Vrabčák” (fr. la mome piaf)

Edith Piaf (La mome, 2007) http://www.csfd.cz/film/226546-edith-piaf-mome-la/

East to West

Here I am, Lord, and I’m drowning in your sea of forgetfulness
The chains of yesterday surround me
I yearn for peace and rest
I don’t want to end up where You found me
And it echoes in my mind, keeps me awake tonight
I know You’ve cast my sin as far as the east is from the west
And I stand before You now as though I’ve never sinned
But today I feel like I’m just one mistake away from You leaving me this way

Jesus, can You show me just how far the east is from the west
’cause I can’t bear to see the man I’ve been come rising up in me again
In the arms of Your mercy I find rest
’cause You know just how far the east is from the west
From one scarred hand to the other

I start the day, the war begins, endless reminding of my sin
Time and time again Your truth is drowned out by the storm I’m in
Today I feel like I’m just one mistake away from You leaving me this way

I know You’ve washed me white, turned my darkness into light
I need Your peace to get me through, to get me through this night
I can’t live by what I feel, but by the truth Your word reveals
I’m not holding on to You, but You’re holding on to me
You’re holding on to me

Jesus, You know just how far the east is from the west
I don’t have to see the man I’ve been come rising up in me again
In the arms of Your mercy I find rest
’cause You know just how far the east is from the west
From one scarred hand to the other
One scarred hand to the other
From one scarred hand to the other