Moje nová láska

Nemůžu odolat a musím si vzít si svého miláčka do postele. Tohle je naše poprvé Zatím nám vztah klape, jen musím ještě vyjasnit vztah se svým nefungujícím bývalým…ale pevně doufám, že se všechno povede.

Ty tři dny v Praze, které jsem se už jednou pokusila popsat, byly ohromně obohacující. Jak pro mojí (snad) budoucí kariétu novinářky, tak i teď pro mě jako pro křesťanku.

Dneska si každý komentuje, co chce, internet k tomu dává nezpochybnitelné právo každému uživately. Miliony a miliony bloggerů denně zapisují, tak jako já, do svých internetových deníčků zážitky a postřehy…a taky komentáře. Marně vzpomínám, kdy naposled jsem slyšela někoho mluvit o novinářích s vážností. A bodejď by jo…“Vždyť je to banda!“ jako bych slyšela svého dědu. Ano, doby, kdy Karel Havlíček Borovský provozoval svojí satiru, s ironií komentoval aktuální společenské dění a ze svého pohledu hodnotil politiku, jsou už dávno za námi, ironie a sarkasmus ovšem zůstali.

Novinář se alespoň někdy snaží hledat pravdu, bloggera k tomu nikdo nenutí a tak na své stránce komentuje ostošet, bez ohledu na to, z jakého zdroje čerpá své podklady.

Ano, stát se dobrým novinářem (nebo dobrým bloggerem) stojí čas a energii. Poctivý novinář, pravdivě informující své čtenáře nebo posluchače je nedostatkové zboží. Pravda je totiž občas nudná, občas hodně skrytá, a bylo by nutno hodně síly a času jí objevit. Proto se klasický český „hospodský“ blogger spokojí s tím, co řeknou v televizi Nova, v lepším případě na CNN. Ale mají vždycky agentury pravdu? Informují objektivně? Mohu se já jako komentátor na tyto informace spolehnout?

Je to risk. A komentovat něco na základě špatných informací je riskantní, někoho naštvete, urazíte, ne-li něco horšího. Novináři nemají na růžích ustláno nikde, ale hledači pravdy se nesmí zastavit před ničím, protože jaký jiný uděl mají placení klasičtí novináři v době rychlých internetových médií a bleskových zpráv?